Vlastíček a procházky venku

Vlastíček, když semnou vyjde do ulic nenechá nic být, začne skákat, lést na plot, běhat, vřeštět, poskakovat, bzučet pusou, kopat do kamínku, vešet se na větve stromů. No prostě je ho moc. Vlastík už chodí asi 4 měsíce sám ven. Má dovoleno jen hřiště to je hned v podstatě za domem, ale okna tam bohužel nemám. A nebo jde ze zadu za vchod a tam si většinou hraje s dětma. Včera jsem mu nechala dělat klíče od vchodu a bytu, aby pořád nezvonil. Zvoní kvůli pití,míči, pistolce na vodu,no prostě pořád. Musíme jen nacvičit odemykání. Snad to zvládne, protože mu to pořád nejde. Do zámku se trefí, ale nemá sílu na otočení.

Vlastíkovi bude v září 6 let už. Příjde mi prostě hrozně na svůj věk v tomhle takovej vyzrálej. Hrozně věcí si zvládne udělat sám. Nekouou ho, jídlo si taky udělá sám, když mu nechám rohlíky nebo tousty na stole, vezme si z lednice většinou salám nebo jogurt, někdy si to i sám namaže.Sice zaprasí půl kuchyně, ale obslouží se. Jsem za to ráda. Co nacvičené nemáme je zavazování bot, a oblíkání. On se oblíkne. jenže buď to dá uplně na ruby a nebo začne protestovat a ráno se oblíkat nechce vůbec. No natož vůbec vstát z té postele. Jeho dokopat ráno si vyčistit zuby, omýt se, obléknout se je prostě nadlidský úkol. Je to lenoch. Ale o víkendu mě budí už klidně v půl sedmé.

Učíme se pomocí cvičných sešitů

Jelikož Vlastík půjde příští rok do školy, tak se už učíme doma pomocí cvičných sešitů. Zakoupila jsem tenhle už minulý rok, je i se samolepkama.  Jenže Vlastík jak má samolepky tak je máme vždy pomalu až na stropě, jen né tam, kde by být měli.

V tomhle sešitě se hodně dá procvičit převážně počítání,co dělalo Vlastíkovi trochu problém. Vlastík sám spočítá asi do 15, což je u nás uspěch protože minulý rok měl problém to nesplést do pěti. Jinak barvy umí skvěle, zvířátka, tvary atd. Myslím, že s tímhle u zápisu problém nebude.

Co mě možná trochu mrzí je, že Vlastík před cizíma nemluví moc. Stydí se. Když se stydí je rozdovádění, hraje si pořád s něčím a vůbec nedokáže komunikovat. A chová se jak tydýt. Přotom slovní zásobu má na pět let dobrou. Někdy když slyším mluvit jeho vrstevníky tak na rozdíl od nich mluví opravdu dobře. Dokáže hodně věcí. trochu problém je od vyprávět pohádky, nebo básničky. Básničky se ale většinou naučí. Má dobrou paměť. Nejde nám vybarvování, malování. Na to je Vlastík docela levý. Nějaké umělecké geny po mě, ho minuli opravdu obloukem. Možná to patří k té dysfuknci. Hlavní problém je, že ho malovat - kreslit opravdu nebaví.Uvidíme jak to budeme zvládat příští rok.

Uhodím zase a zase, nevím proč ... ?

Vlastík spal o víkendu u kamarádky, která má deset dětí. Měla jsem v sobotu školení psychologie a to už od rána do odpoledne. Takže jsem vezla už v pátek odpoledne Vlastíka do Pilínkova a tam zůstal do druhého dne. Už je zvyknutý. "Tetu" dokáže poslechnout, i když vždy nastanou nějaké menší komplikace, přece jenom tolik dětí a Vlastík. Neobejde se to bez nějakého menšího problému. Vlastík, ale má tendenci prostě praštit, uhodit, bouchnout. Nevydrží to. Učíme ho situacím, kdy prostě následuje odplata. Oko za oko, zub za zub, aneb nedělej druhým to co nechceš, aby druzý dělali tobě. Vlastík tahal holky a pusinkoval je tak, že je pak už povalil a držel je a jím už to nebylo příjemné. A tak holky pak chytli Vlastíčka a pusinkovali ho také. Nelíbilo se mu to. A tak toho nechal. Nebo za štouchnutí ze skluzavky, následuje to, že druzý ho také štouchnou.
Vlastíkovo bodování se nám daří udržet. Je to většinou střídavě oblačně, někdy nám převládají černé puntíky, někdy zase naopak červené.
Černé bohužel a vždy Vlastík získá za chování k dětem. Pořád se nám nedaří dobrého vztahu k dětem a vůbec okolnímu světu.
Uhodí, a bouchne. Proč, si ale sám nedokáže vysvětlit.

Nakupování s dítětem

Nejen pro rodiče co mají děti s ADHD se někdy takové nakupování stává hororovou záležitostí. Vlastík od mala má problémy se zvracením všude, kdekoliv a pořád. Prostě zvrací jak Amina, pomalu na počkání. Je to psychické a v podstatě si tyto stavy navazuje úplně sám, stačí projít kolem nějakého stánku s jídlem začne zvracet, někdy se pozvrací i když vidí spousty děti, nebo začne být nervozní. Néé poprvé se nám stalo, že se nám pozvracel v obchoďáku. Pro mě je to šílené, potřebuju na nákup, žádné hlídaní nemám a na ulici nebo venku před obchodem ho prostě nechat nemůžu. Je to nepříjemné, když vím jak začne zase dělat ty své pózy a vím, že to tam všechno pozvrací. Prodělali jsme x vyšetření, ale je to psychické. Hodně se nám daří ho v danou chvíli v obchodě zapojit do činností „ hele pojď, najdi mi kečup co máš, rád, pojď si vybrat jogurtek, který si doma sníš“ atd. jinak to nejde. Někdy se nám to podaří ustát, někdy taky ne. Je to, ale lepší a lepší. Jinak nákup s ním není tak hrozný, když někdy vidím děti v obchodech tak si říkám, to to máme ještě dobré. Jako, že mi Vlastík stojí zavěšený na vozejku, odbíhá do uliček, hází mi do vozejku věci, které nechci, otravuje se vším možném, mě nějak nervy nedrásá. Naopak, aspoň je co dělat, nekřičím na něj, jen ho vždy zavolám, nebo mu na chvíli odjedu s vozíkem a on hned kouká kde jsem. Nakupování ho, ale samozřejmě dlouho nebaví, a já prostě na nákup, nebo na nějaké to objehnutí jít musím. Musí to vydržet. Většinou, když je opravdu hodný mu koupím aspoň nějakou drobnost, asi by se nemělo, ale někdy to jinak nejde. Každý si koupí nějakou malou radost, proč bych neměla udělat radost jemu.

 Vlastík v nakupním vozíku dlouho nevydrží nejraději má se vozit na vozíku ,když je na něm zavěšený

samolepky se zvířátky za nákup v Bille

Jak ovládáme Vlastíkův vztek a jak to zvládáme doma ...

Vlastík při jakémkoliv zákazu dokáže ztropit obrovské scény. Hystericky začne na mě rukovat pěstmi, začne se stavět do bojové pozice. Teď si asi řeknete, někdo z Vás to už by jí měl. Jenže agrese střídá agresi, a u Vlastíka to je dvojnásob. Takže ho chytnu za ty ošklivé ruce a odtáhnu ho třeba jinám do pokoje . Většinou se snaží mě chytat a nebo udeřit. Říkám až se uklidníš můžeš zamnou přijít. Vztekle na mě kouká, ale ví, že se opravdu zlobím. Pro něj je největší trest, když mu odmítnu na chvíli sama sebe. To ho začne hned mrzet. Chytá mě za ruku a křičí na mě – mamko, pojď sem , mamko, maminko … V pokoji o nechám a on během chvíle stejně příjde, nezamykám ho. Někdy příjde hned, někdy je schopnej klidně půlhodiny trucovat na posteli. Občas se stává, že ve vzteku začne ničit něco co má rád, třeba postaví si krásnou loď z lega a on si jí zničí a pak pláče, nebo roztrhá krásný obrázek co maloval. Pak většinou si vezmu Vlastíka a zase opakujeme spolu do kola co udělal špatně a že tohle se nesmí, a že takhle se chovají  jen ošklivé nevychované děti, a že chci mít slušně vychovaného kluka, kterýho budou mít všichni rádi. Hodně mu opakuji, slova mít rád, být hodný. Pořád mu vštěpuji tyto slova. Když mě hodně rozzlobí, neříkám mu, že ho nemám ráda. Jen říkám – mám tě moc ráda, a proto mě tvé chování moc bolí a já jsem pak smutná. Chceš aby maminka byla smutná? A to on hned pak mě hladí a rozpláče se.

Takové občasné záchvaty vzteku nemáme doma naštěstí často, za to ve školce prý tohle je skoro denním chlebem.  ADHD je opravdu hrozně moc o trpělivosti a důslednosti. Prostě se snažit nezbláznit se. Já vím, že Vlastíček je můj hodný kluk a vždy najdem k sobě cestu. Je důležité brát tyhle děti takové jaké jsou. Věty typu no to ej rozmazlený spratek to bych mu jednu flákla, no to je síla co to dítě předvádí atd nejsou na místě. Moc ráda bych upozornila, že dítě postižené ADHD není zákonitě nevychované!!! To jsou pojmy jako hodinky a holinky. ADHD je nemoc, hyperaktivita s tím spojená a hyperkinetika též!!! Říká se, že dřív tyhle děti nebyli, že tohle je jen dobou, že tohle je špatnou výchovou. Upozorňuji, že není! ADHD je často poděděné nebo získané vlivem porodu, prenatálního vývoje atd. A u nás to má víc faktorů, špatné těhotenství, obrovský stres (zůstala jsem úplně sama bez partnera bez peněz bez všeho), špatný velmi zdlouhavý porod, a pak také genetika hraje hrozně velkou roli. Vlastíkův otec byl jedno a to samé, byl to takový pavouk a mrzout, neměl rád okolí, rád se, ale předváděl, nesnesl se s nikým, jen já, já, já a někde na konci někdo druhý. Proto bylo pro mě jednoduší od takového člověka, který nám pak ubližoval i fyzicky a psychicky odejít. Jenže Vlastíček je můj syn, moje dítě, odejít nemohu a nechci. Jelikož je to moje dítě a tak se i narodil, léčime se s tím na dětské psychiatrii bereme léky, chodíme na sezení, komunikuji s MŠ, hledáme řešení, učíme Vlastíčka ovládat se. Nezanedbávám tuto diagnosu.

Lidi jsou zlý, hodně jsem se setkala, že v době kdy jste na dně si do Vás ještě kopnou a moc rádi. Kdo mě z toho vždy dostane, je Vlastíčkův úsměv, Vlastíkovo pohlazení, a někdy i to zlobení, ty jeho nálady, vztek a pláč. Protože vím, že fungovat musím, už kvůli němu samotnému.

Chtěla bych vzkázat všem maminkám, které umí jen ponaučovat a vidět zlo a špatnou výchovu, aby si hleděli svých dětí, svých problémů.

ADHD chce sílu jak pro rodiče, tak, ale musíme dávat sílu i vyrovnanost svým dětem. S tím mám občas já problém, protože občas k pláči a slzičkám nemám vůbec daleko. Né poprvé jsem šla ze školky s pláčem.

Knihy o problematice dětí s ADHD

V dnešní uspěchané době, tehlech malých nezmarů jen a jen přibývá, jenže někdy je problém s výchovou tak výrazný, že už rodičům nevystačí jen pomoc školky, a psychiatra. Já osobně po půl roce sezeních s Vlastíčkem na dětské psychatrii a neustavičného řešení narůstajících problémů ve školce, jsem zralá na kapičky na uklidnění já. A proto mě hodně pomůžou odborné články a publikace či videa. Na internetu zase až tak opravdu dobrých stránek moc není, většinou se spíše setkávám s dobrými stránky, které dělají rodiče svým dětem. ADHD, Autismus, Asperg atd ... Mně hodně pomáhá navštěvovat podobné stránky maminek. Našla jsem, ale i soupis opravdu dobré literatury, převážně pro děti trpícími ADHD.

Předškoláci ve školce

Lauberová, Kateřina, Miozgová, Martina

Soubor pracovních listů, s nimiž se děti mohou vydat na cestu poznání – objevovat vzájemné vztahy mezi objekty okolního světa, rozeznávat nejjednodušší geometrické útvary, osvojovat si číselné představy a posilovat vědomí logických vazeb. Rozvíjejí si sluchové vnímání, zrakovou orientaci (zraková analýza a syntéza, skládání celku, vnímání vztahu figura-pozadí atd.) i sluchovou a zrakovou paměť. Knížka poslouží také ke zdokonalování dětské grafomotoriky a připravenosti dětí na psaní a čtení. Publikace je určena učitelkám mateřských škol a rodičům 5–6letých dětí.
Kateřina Lauberová, Martina Miosgová jsou učitelkami v mateřské škole.

Malý tyran

Prekopová, Jiřina

 Nejen o příčinách a léčbě dětské panovačnosti, ale o skutečných výchovných potřebách malých dětí.
Stále více rodičů a vychovatelů je bezradných. Ačkoliv při výchově chtěli dělat všechno dobře, zdá se jim, že se jejich děti vyvíjejí v malé tyrany. Udržují své rodiče v poklusu a nechávají je kolem sebe tancovat. Známá německá dětská psycholožka Jiřina Prekopová tento fenomén ve své knize vysvětluje a ukazuje, jakou oporu děti potřebují aby se mohly nerušeně vyvíjet. 

Co, kdy a jak ve výchově dětí

Matějček, Zdeněk

 Kritické periody vývoje, těhotenství, první chvíle spolu, jak na školáky, pocit méněcennosti, výchova k odpovědnosti, strach a úzkost dětí.
Prof. Matějček odpovídá na základní otázku: "Kdy je při výchově pro co vhodná doba a co kdy nepromeškat?" Ve svém výkladu srozumitelně spojuje poznatky dnešní vědy i praktické zkušenosti vlastní i dalších psychologů a pedagogů. A jak autor sám slibuje: "Bude v tom jistě i dost mých vlastních osobních postojů a možná i libůstek, takže mi nezbývá než prosit laskavého čtenáře jednak o shovívavost a jednak o jeho vlastní tvořivé uvažování na dané téma." Kniha je určena především rodičům, ale i učitelům a vychovatelům a všem, kdo přemýšlejí o výchově a jejích možnostech. 

Rodiče určují hranice

Rogge, Jan-Uwe

Pokračování úspěšné knihy Děti potřebují hranice
Inspirováni touto knihou kladli čtenáři autorovi během seminářů množství dotazů, jež se dotýkaly témat, která zůstala v předchozí knize spíše na okraji. Autor se proto v knize Rodiče určují hranice věnuje podrobně otázkám jako: Je možné vychovávat partnersky a být přitom pro dítě autoritou? Jaké jsou rozdíly mezi důsledností a trestem? Jak dítě ovlivňuje rozdílný rodičovský styl otce a matky? Porozumí menší děti smyslu hranic? Jak řešit situace, ve kterých jsou děti vystaveny hraničním prožitkům, které je ponižují? Jak zacházet s tématy nemoci a smrti, aby děti nebyly přetěžovány? Autor uvádí také případy ze své praxe, komentuje je, rozebírá možné přístupy rodičů a nabízí východiska. 

Děti potřebují hranice

Rogge, Jan-Uwe

Jsou dnes děti víc nevychované a drzé než dříve? Jsou snad dnes rodiče méně kompetentní? Jak může denně docházet k situacím, v nichž "malý tyran" triumfuje a oni si zoufají? Jak se vyhnout trvalému stresu ve výchově a přitom neupadnout do autoritářství, ukazuje zkušený rodinný poradce na mnoha příkladech. Upozorňuje na úskalí liberální výchovy a vychází z pojetí, že ani v dobré snaze neomezovat svobodu dítěte nelze dítě "nechat dítě na holičkách" a postavit ho do dnešního světa bez vědomí a znalosti vlastních hranic. Rodičům, vychovatelům i mnohým učitelům dodává autor svými návrhy na řešení odvahu důsledně jít ve výchově cestou, která dětem dává pocit bezpečí a jistoty.

Neklidné dítě

Prekopová, Jiřina; Schweizerová, Christel

Dvě třetiny českých rodičů se domnívají, že jejich děti jsou výrazně neklidnější a nesoustředěnější než děti ostatní. Někdy to není jen subjektivní pocit plynoucí ze snížené tolerance přirozeného dětského temperamentu. Některé děti svou zvýšenou dráždivostí, neposedností a rozjíveností dovádějí k zoufalství rodiče, učitele, vychovatele i lidi, k nimž nemají žádný vztah. Neklid se u nich stává vývojovou poruchou, kterou je třeba brát vážně.
Kniha vysvětluje příčiny hyperaktivity vrozené i získané, přináší poznatky z oblasti neurofyziologie i sociologie a seznamuje s možnostmi nápravy-terapie. Nabízí podporu a rady rodičům neklidných dětí, doporučení učitelkám v mateřských školách a pedagogům ZŠ.
Dr. J. Prekopová je uznávaná dětská psycholožka, zabývá se vývojovými poruchami. Žije v Německu. V Portálu vyšly její knihy Když dítě nechce spát, Malý tyran a Děti jsou hosté, kteří hledají cestu.
Dr. Ch. Schweizerová je dětská lékařka, spoluautorka knihy Děti jsou hosté, kteří hledají cestu.

Agresivita dětí

Antier, Edwige

 Co si počít s agresivitou svého dítěte.
Agresivita je především energie, síla, která je nezbytná pro jeho vývoj. Výchova tedy nemá spočívat v tom, aby tuto sílu úplně potlačila, ale aby ji usměrnila a proměnila v energii prospěšnou dítěti. Autorka pomáhá rodičům a vychovatelům rozeznávat specifické projevy dětí v jednotlivých obdobích jejich věku (od narození do dospívání) a dává rady, jak na ně reagovat. Kapitoly obsahují charakteristiky jednání podle věku dítěte, správná slova, podněty k jednání, výběr her, příklady z psychoterapeutické praxe, objasňují roli otce aj.

Jak si s Vlastíčkem hrajeme na písmenka a krásné slovíčka

S Vlastíčkem jsme si vymysleli takovou hru v navazování dobrých vztahů a zlepšení jeho často bubákovité nálady. Řeknu Vlastíkovi písmenko a napíšiho na papír a k tomu slovu mu vždy řeknu nějaké pěkné slovo. Třeba písmenko M - Máma, Mít rád, Milovat, J - Jahoda, Jídlo, Jablíčko. Vždy ho nechám vymyslet na dané písmenko něco co má rád. A on si vyzkouší i písmenko sám napsat.